Sen

Tma. Třeštím oči, ale nic. Stále stejná tma. Absolutní tma.

Levou rukou se držím zdi a jdu podle ní. Druhou rukou šmátrám před sebou a nahmatávám někoho: „Pardon“…  „To nic“ a podle hlasu poznávám Verču. Slyším před námi i další - Monču, Klárku, Pavla... Ondra nás jednoho po druhém přivádí ke… ano, kuchyňská linka je to. Poznávám nádobí, plotýnku, dřez. Postupně procházíme skoro celým bytem.

Najednou se ocitáme na rušné ulici. Slyším ruch projíždějících aut a tramvají, někde v dálce slyším houkat sanitku. Semafor u přechodu ťuká, nejprve pomalu, pak rychle… rychle přecházíme na druhou stranu silnice. Pod nohama cítím dlažební kostky a nemám se čeho držet ani napravo, ani nalevo. Narážím nohou asi do plastové popelnice. Jdeme k novinovému stánku, jak vytušíme dle vystavených tiskovin. Další obchůdek s ovocem a zeleninou: cibule, česnek, brambory, jablka, ananas – a jak krásně voní…!

Vcházíme do galerie, kde jsou umístěny sochy a spolu s Pavlem, Kamilou a Klárkou se je snažíme identifikovat – sfinga, Buddha, trpaslík… kromě sochy však spíše nahmatáváme ruce svých kolegů…

Stěna je obložena dřevem, na které můžeme nahmatat parohy a dvě srsti, jedna je z králíka a druhá z kočky!? Ten myslivec má zajímavé úlovky...

…Zpěv ptáků, šumění stromů, zurčení vody, cesta je hrbolatá, ale měkká a nohou narážím o pařez. Nádherný les. Budka pro ptáčky, v krmelci krásně voní seno. Přecházíme po strmé dřevěné lávce přes potok…

Jdeme za hlasem Ondry. Ocitáme se nenadále v baru, kde jsme usazeni na barové stoličky, a objednáváme si pití. S chutí vše vypijeme a vydáváme se dál… v dálce však už vidím světlo… probouzím se ze sna, mžourám očima, ALE ocitám se na chodbě s naší vyučující Kamilou a se svými spolužáky…?

To NEBYL sen??? 
Ne, to nebyl sen!

To byla návštěva Neviditelné výstavy v Praze.

PS: Kamila je doktorka na naší univerzitě a učí nás Tyflopedii a Braillovo písmo. A Ondra, Ondra to byl náš sympatický nevidomý průvodce na cestě.