"Neduchovní" zážitky z JMJ II.

středa: výměna

Ze stanice Príncipe Pío jsme jeli v metru úžasně namáčknutí, dýchat jsem nemohli, vedro bylo, div že jsme vůbec stáli na vlastních nohách... a dali jsem se do řeči s Angličankou vedle nás. Něco jsem ji rozuměli, většinu ne. Ale hlavní bylo, že jsme si zvládli vyměnit drobné dárky (do sbírky jsme získali krásnou dominikánskou placku).

čtvrtek: nečekané setkání

Jdeme si takhle po Madridu a najednou vidíme přijíždět madridského kardinála (který má za chvíli vítat sv. Otce). Nenápadně se k němu přibližujeme, váháme, ale nakonec ho náš padre oslovuje a "dáváme se do řeči". Kardinál se hned zajímá, jestli nám něco neschází, kde spíme, jak jsme spokojeni s jídlem... každému z naší výpravy podává ruku a dává na památku placku s logem... Milé setkání. A ještě se s námi rád vyfotí (jako i s každým členem jeho ochranky ;)).

P. Vláďa při večerním návratu na centrem: "Tohle je něco mezi společňákem a puťákem. Pořád někde chodíme a spíme pod širákem."

sobota: Francouzi, kamarádi!

Obléháni Francouzi (hlavně Pařížany) ze všech stran. Nejen že nás vytlačují z našeho místa ležení, ale Terce vzali tašku s jídlem, Pájovi se o to párkrát pokoušeli, v noci nám lehali na karimatky a z našich noh si dělali polštáře. V neděli po mši jsme si přinesli balík vody a on tam za chvíli není. Koukáme se, hmmm, vzala si skupinka vedle sedících Francouzů. Káťa jim anglicky vysvětluje, že to byla jako naše voda, kterou jsme si my přinesli. A oni, jestli to je nějaký problém, že je to naše voda a že si ji vzali? Káťa: "To teda je velkej problém." A ty lahve vody nám vrátili - bohužel všechny načnuté, ale aspoň jsme si měli čím umýt ruce.

neděle: cesta z Cuatro Vientos

Máme "taktiku", jak se dostat co nejlíp a za co nejkratší dobu z letiště na české centrum. Po mši asi hodinu čekáme - obědváme, balíme se, uklízíme a sbíráme co se hodí ;) Vycházíme u podia a směřujeme ke stanici metra Aviación Espaňola. Tlačíme se a jdeme zrovna tím proudem, který opravdu proudí. Dostáváme se do metra, běžíme po jezdících schodech, které právě nejezdí a naskakujeme do právě přijíždějícího metra... jak jednoduché ;) Na Príncipe Pío přestupujeme na šedivý Circular (zasvěcení vědí) a jedeme tou "horní" trasou, která by mohla být volnější. A taky že je. V jednu chvíli se ocitáme ve vagónu úplně sami. Vystupujeme na Sáinz de Baranda a těšíme se na studenou sprchu!

středa: neplánovaná pauza

Někde v Deutschlandu jsem zastavili na odstavném parkovišti, všichni jsme poslušně vystoupili a řidiči začali opravovat (nějaký shořelý píst nebo co). Už konečně víme, proč ten nápis na autobuse (SAD TOURIST/smutný turista). Z 5 min se vyklubalo něco přes hodinu. Nejdřív jsme svačili, chodili do lesíčka na záchod, na poli pro kukuřici, zkoumali místní flóru, házeli po sobě lesními plody, tancovali brazilské tance, mávali na projíždějící auta a počítali si, komu zamávají zpátky, kopali si s petlahví, soutěžili v nošení plechovky od píva na hlavě... Až teprve tehdy si Terka vzpomněla, že má s sebou frísbíčko. Chvíli jsme si tedy házeli, než byl zavelen odjezd... Na hranicích jsme přesedlali na jiného, luxusnějšího oře a dojeli bezpečně do HK... ale byla to ta nejlepší pauza ;)

Velký dík patří Pánu, že jsem tam mohla jet a být; papeži, že nás pozval; všem organizátorům, že to takhkle dobře klaplo; pak celé naší skupince ústeckého spolča v čele s P. Vláďou, že jsme vytvořili super partu; dále FiFovi za duchovní podporu a breviář na cestě; vedoucí autobusu Anežce Šimonové, že se o nás tak pěkně starala a o žádné informace nás neošidila; a celé posádce autobusu sv. Hedviky, se kterou jsme vytvořili nejlepší autobus ze všech...